O pohybu

23.06.2016 15:41

O pohybu

Funkční cvičení je těžké v jedné věci. Pokud má být funkční, musí být funkční i tělo. Jakákoliv dysbalance může maximálně optimální provedení, o které usilujeme, buď omezit, nebo zcela znemožnit. I drobná omezení mohou v konečném důsledku vést k vážnějšímu problému, který může být nenávratný, anebo jeho náprava bude trvat nemálo času a pevnou vůli v podobě dennodenního vědomého a precizního cvičení.

Jako každý jsem se v mládí přepínal své tělo a teď cítím, jak je těžké dostat tělo do nejoptimálnějšího stavu. Možná škoda, že v té době nebyl trenér, který mi tohle, co vím dnes, řekl.

Dnes víme, že cvičíme špatně, ale je nám to jedno. Hlavně, že se zapotíme a máme euforický pocit, že jsme pro sebe něco udělali. Bohužel ne každý pohyb je zdravý. Zdravý pohyb je (dle mého názoru) ten, který respektuje tělo, jeho stav, možnosti a limity a je prováděn s plným vědomím a soustředěním na dech a provedení.

Je smutné, že se setkávám s dětmi, které rodiče vedou ke sportu od raného věku, ale neřeší, že jednotvárnost sportovního tréninku, který absolvují mnohdy až 5x týdně a postupně vede k jejich tělesné deformaci v podobě různých svalových dysbalancí, které se den co den kumulují a později odráží v podobě zdravotních problémů či zranění.

Je smutné, že se většina učitelů a trenérů odmítá podílet na ,,zdravém“ tělesném rozvoji a přitom právě oni by v rámci svého poslání mohli přispět nejvíce, jelikož s dětmi mnohdy tráví více času než samotní rodiče. 

Je smutné, že mnoho sportovců neřeší, že každý jejich pohyb, který je prováděn např. za účasti zkráceného svalu (např. iliopsoas, o kterém se v současné době hodně publikuje), může vést vedle nižšího výkonu k rychlejšímu opotřebení kloubů, dřívějšímu projevu artrózy nebo bolestem zad a co hůře, může sportovní karieru ukončit dříve než bychom chtěli.

Ano jsou to černé scénáře a mnoho sportovců přes všechny tyto problémy mělo dobrou sportovní kariéru. Otázka je, zda je to nutné vést tímto způsobem. Zda není lepší připravovat své tělo na pohyb a výkon s maximální péčí o jeho funkčnost, flexibilitu a mobilitu. Zda je nutné na první místo klást výkon, radost z činnosti a ne zdraví.

Proč lidé běhají, i když je bolí třeba pata nebo kyčel? Proč se snaží dělat mrtvé tahy s bolestmi zad? Proč je důležitější ukázat přes bolest všem, že jsem sportovec bez ohledu na to, že se mé tělo trápí a volá o pomoc? Proč jsme k tělu lhostejní a je důležité jej přetěžovat. Opravdu si sami sebe tak málo vážíme? Nebo je to jen o tom pocitu, že zdolávám něco, co mi přináší radost, protože je to těžké a bolestivé.

Ano, trénoval jsem také tak. Chtěl jsem se sebemrskat a jít přes bolest a ukázat všem, že nejsem bačkora, že něco dokážu a chci být silný. V 15 letech jsem trénoval až 12 hodin týdně, kdy jsem se nešetřil. Dnes to na sobě cítím. Chronické bolesti ramene, kotníku a kyčle se ozývají. Ve čtvrtek 17. 12. 2015 mi bude 39 let. Představa, že bych to dělal dále a dále vedl své tělo bez uvážení do extrémních zátěží, je nyní nereálná. Bolesti a neduhy, které jsem získal v době svého aktivního sportování jsou ve spojení ze zkušeností a znalostmi z posledních 4 let dost jasným signálem, že takto pokračovat nechci a nebudu. Chci pohyb, který moji další životní etapu povede ke zdraví a k celoživotní dobré kondici. Chci v pozdních letech být plný vitality a energie. 

Moje cesta je fyzioterapeutické cvičení (fyziotrénink), funkční cvičení a jóga. Jaká je vaše cesta?

Váš trenér Marek.